Aktuální pomoc

Přidejte se

Stále se nám ozývají rodiče, kteří potřebují finanční podporu pro své  hendikepované děti na terapii, lázně i pomůcky, které by jim ulehčily život.

Do pomoci se můžete zapojit během celého roku. Stačí poslat jakoukoli částku na transparentní účet č. 218164200/0600.

Velmi si zakládáme na tom, že vybrané finanční příspěvky předáváme v plné výši, a vy vždy víte, komu aktuálně pomáháme.

Díky lidem, kteří pomáhají, může být svět mnohem lepší místo i pro ty, ke kterým byl osud nespravedlivý.

Adam – Pomoc přes charitativní kalendář od LWSCLT 😎 Možnost objednat ZDE

Adamovi jsme pomáhali již před 2 lety a vybírali jsme mu na tablet se speciálním programem. Adam má atypický autismus,mentální retardaci,hyperaktivitu s poruchou soustředěňí a silné migrény a proto jsem se rozhodla o pořízeňí asistenčního psa kterého má již rok doma.Skrze syna jsem se musela přestěhovat do České Lípy kde nastoupil do speciální školy a já do práce na půl uvazku jako asistentka Centra LÍP A SPOLU jsem za tuto práci štastná,baví mě a hlavně je to práce kam si mohu brát syna kde pro něj má každý pochopeňí a zároveň Vám zašleme pozvání k nám do Centra a budeme moc rádi když přijedete:-).Byla bych Vám moc vděčná kdyby Adam dostal příspěvek 18000kč na terapie ,které bohužel stát neproplácí a já jako samoživitelka si nemohu dovolit platit   a na asistentku která mi ho vyzvedne ve škole a přivede do práce, dále musíme na prodloužený víkend s asistenčním psem kde se pracuje na výcviku a canisterapii  a pro mě je to vše finančně nereálné moc by nám to pomohloDěkuji za Vaší práci co vše pro naše děti děláte s velkou láskou. S přáním krásného dne Štrbáňová Soňa Cena terapie je 18 000 Kč

Štěpánek – 65 000 Kč

Velice silný příběh Štěpánka a jeho maminky zveřejňujeme celý jak ho popsala jeho maminka:

Těhotenství se Štěpánkem nebylo již plánované, především kvůli mé nemoci. Měli jsme v tu dobu již dceru a synka, a další dětátko již v plánu nebylo. Navíc mě čekala velká operace, která byla plánovaná na rok 2009, ale na podzim roku 2008 jsem zjistila, že jsem těhotná. V tu dobu nastala velká řada vyšetření, konzultací , aby se zjistilo, zda k mé léčbě něco hrozí pro miminko nebo ne, a v zavěru po všech výsledcích, nám bylo sděleno, že jedinné co „hrozí“ jsou zvětšené nadledvinky, které se „časem“ dostanou do běžné velikosti.

A tak jsme se pod dohledem lékařů a sledování v rizikové poradně tenkrát ještě jako manželé dohodly, že si náš třetí zázrak ponecháme.. Nikdo tenkrát netušil jaký osud a změna života nás čeká.

Štěpánek se narodil 18.8.2009 v Ústí nad LABEM, cisařským řezem, a my byli štastní, že to tak vše dopadlo. Po prvních měsících života jsem si začala všímat, že se Štěpánek nevyvíjí jako zdravé miminko (ve srovnání se sourozenci) a navíc nám začalo trošku ujíždět očíčko. Ale stále jsem zůstávala v klidu a přikláněla se k tomu, že chlapci jsou trošku línější , než-li děvčata. Jediné co mě více začalo nespokojovat, tak bylo oko, které mělo úchylku šilhat, a tak jsme byli odesláni nejprve na neurologii , posléze na oční, kde nám bylo s největší pravděpodobností popálené oční pozad&iacu te;, a & Scaron;těpánek byl krůček od slepoty. Díky bohu jsme se dostali během pár měsíců k úžasné paní doktorce, která se věnovala pacientům s oční vadou  a ta nám očka zachránila, nastavila korekci, doporučila stimulaci zraku a hlavně nám dopohohla kontaktovat středisko pro ranou péči, u kterých jsme byli v péči až do 7 let Štěpánka.

Při další kontorle neurologa, jsem paní doktorce zoufale říkala, že i když máme za sebou víc jak 4 měsíc života, jsme ve fázi, kde neudržíme hlavičku, že se Štěpánek jeví jako apatycký, pořád spinká, a není to takové to vesele miminko, které by tak trochu „zlobilo“ brečelo, výskalo jako ostatní děti.

V ten moment nám paní doktroka sdělila, že Štěpánek trpí centrální svalovou hypotonii a že bude velká dřina a obět doživotně s touto diagnozou bojovat.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět, netušila jsem ani v koutku duše, co vše to bude obnášet a zda mám vůbec sílu se do takového boje pustit. Nicmeně po pár probrečených nocí jsem si řekla, je to mé  dítě, a udělám cokoli, abych mu mohla alespon pomoci ke zkvaltnění života. A tak jsme se s touto nemocí začali prát, i když prognozy byly velice nejasné, byli jsme informováni o tom,že se nemusí nikdy posadit, otočit, natož vstát, že bude mit velké problémy s přijmem potravy a další možné komplikace. I přes veškeré proti, jsem se rozhodla do toho jít, i za cenu obětování svého života a soukromí. Začali jsme intenzivně cvičit, několikrát týdně , plavat , jezdit dvakrát ročně do lazní, a privní pokroky šly znát. Takto jsme to praktikovali první 4 roky, do toho se snažili věnovat též očnímu postižení, a mysleli si , že nejhorší máme za sebou. Poté padla další rána života v podobě atypického autismu. Člověk neznalý, který jen letmo o těchto problémech občas něco slyšel , byl postaven před tuto diagnozu s tím, jak pristupovat k těmto dětem, co vše to obsahuje, že je to individuální a je velice podstatné předchazet stavům jako je sebepoškozování, které měl Štěpánek v jednu chvii mnoho.

Měli jsme možnost díky nadaci Život dětem vyzkoušet terapii v kosmickém oblečku, který není hrazen z veřejného pojištění, a po absolvování zjistili, že toto je pro nás to pravé ořechové.

Bohužel jako všude, je problem s intenzitou cvičení a lazní, hlavně z důvodu malého počtu personálu a velkého zájmu, byly jsme nuceni se poohlídnout po soukromých klinikách.

Štěpánek se po 5 roce postavil na vlastní a začal dělat první své krůčky, tím se začala posouvat i jeho mentální stránka, sice pomaličku, ale šlo vidět zlepšení.

Letos v lednu jsme poprvé začali navštěvovat intenzivní rehabilitace na Klinice Armandi Therapy Clinic a „bingo“ , to je přesně to co nám vyhovuje po všech stránkách. Přistup persoálu, možnost dojíždět z domova, nebýt nikde měsic, jelikož mám v peči ještě staršího syna (15 let) a nemohu ho nechat měsíc fungovat doma samotného. Máme za sebou již dva uspěšné  „pobyty“ na této klinice a pokroky se dostavují vždy s odstupem cca 14 dní po absolvování. (například se začal svlékat, snaží se učit sebeobsluze apod). Jelikož jsem v invalidním důchodu a na chlapce jsem sama, nedokážu veškeré rehabilitace a terapie vhodné pro Štěpánka financovat z vlastních zdrojů.

Proto jsem udělala Štěpánkovi facebookové stránky Štěpánek Vaněk – cesta za snem, kde se snažíme vyrábět různé předměty, které prodáme a výtěžek jde Štěpánkovi, občas se ozvou i lidé ,kteří tvoří, vyrobí něco, a my to poté můžeme prodávat na Štěpánkovo stránkach. Bohužel na další rok je to stále málo, i když si těchto darů velice vážíme. V roce 2020 bychom rádi absolvovali 4-5 x čtyřtýdenní terapii, která by nás posunula opět ku předu, bohužel jedna terapie vychazí cca na 65 000 Kč. Na počatku letošního roku , jsem požádala několik nadací a fondů.

A co Štěpánkovo resp. naší cestou za snem? Je to hlavně možnost mu dopomoci co nejvíce k soběstačnosti, jelikož můj zdravotní stav je hodně vážný a nevím jak dlouho mi zdraví dovili tyto kroky podnikat, mít možnost v budoucnu ho umístit „do chtráněného “ bydlení, jen aby nemusel do Ústavu sociální péče.

Moc děkuji za přečtení našich řádků, a případě jakých koli dotazů ráda vše zodpovím

S přáním krásného dne Lenka a Štěpánek